Max Švabinský

Červnové poledne

Originální grafický list, dřevoryt, 1941, 110 x 83 cm s dobovým (pravděpodobně autorským) rámem, signováno vpravo dole tužkou rukou autora. V levém dolním rohu signatura MŠ inv. sc. 1941. Uvedeno v soupisu grafického díla, publikováno v monografiích i katalozích, vystavováno na mnoha výstavách doma i ve světě.

Červnové poledne je Švabinského pozdním vyznáním lásky k životu. Je jakousi syntézou „Rájů“ a „Žní“, kterým se umělec věnoval v uplynulých letech. Zachycení nálady letního dne, kdy kvete černý bez, voní posečená tráva a luční květy, zrají lesní jahody, a kdy se „dráždivé vůně léta jen letmo dotýkají chřípí” - jak popisuje sám autor. Složitá a křehká kompozice, plná skrytých významů je ale také Švabinského poděkováním Bohu, že se jeho ženě ulevilo v těžké nemoci a společně se opět můžou věnovat pozemským radovánkám a Švabinský další tvorbě.

„Práce na Červnovém poledni spadá na rozhraní let 1940 až 1941. V červnu 1940 si Švabinský nakreslil přípravné studie a do desky ryl od prosince 1940 do dubna 1941. Námětově dřevoryt vyjádřením určitého zklidnění v jeho životě. Kompozice i zde je řešena do dvou pásem. V dolním je obraz pohody. Jeho středem je dvojice mladých plavovlasých dívek, slunících se uprostřed louky na malém svahu nad potůčkem. Jedna z nich odpočívá na plédu, položeném na seně, a druhá obrácená k pozorovateli zády, sedí za ní. V pozadí krajiny, do níž je tato dvojice zasazena, shrabují dvě ženy seno. Přechod ze spodního pásma k pásmu hornímu tvoří keř bílého bezu a na levé straně pohled do krajiny se zříceninami hradu. Proti této poklidné selance červnového dne je horní pásmo poněkud dramatičtější, protože je v něm víc pohybu. Uprostřed charakteristických letních oblak letí mladá žena, jíž se vzdouvá látka jejího oblečení; na lehkých opratích řídí dvojspřeží motýlů, otakárků ovocných. A za ní je do kompozice včleněn jeden ze Švabinského aktů moderní ženy, držící v levici kytici jahod a pravicí je roztrušující po kraji. V prostoru kolem nich krouží naši letní motýli.“ [Páleníček 1984, s. 177]

V lese

1912, mezzotinto, rozměry s rámem 74 x 59,8cm, signováno rukou autora vpravo dole. Grafický list vyšel v nákladu 41 kusů z toho 35 kusů signovaných.

V lese je vyvrcholením secesního symbolismus v rané tvorbě Maxe Švabinského a osobním vyjádřením zjitření milostného citu.

Na obraze je nahá mladá žena kyprých až barokních tvarů, stojící v lese, vyobrazená ze tří čtvrtin en face. Ruce má zkřížené na břiše, pravou nohu opřenou o kámen obrostlý mechem. Žena má své plavé vlasy spleteny do copu, obtočeném kolem hlavy, jak nosí již vdané ženy. Tento symbol vdané ženy jen umocňuje domněnku, že se by se molo jednat o první vyobrazení Anny Vejrychové, Švabinského švagrové a zároveň jeho femme fatale. Rudolf, mladší bratr Švabinského ženy Ely, přivádí Annu do rodiny Vejrychových v roce 1911, kdy si Annu po mnoha letech čekání konečně mohl vzít. Žena drží v pravé ruce volně splývající šat. Část oděvu je také odhozena u koše, který má dívka položený u nohou vlevo. Koš je dávným symbolem mateřského klína. (Anna měla v roce 1912 již dcerku Zuzanku). U koše je vyobrazen trs lesních jahod, symbol vábení k pozemským rozkoším, bílé květy jahody naopak symbolizují dívčinu čistotu.
Napravo je kapradí, které je v legendách spojováno se svátkem letního slunovratu a svatojánskou nocí, kdy kapradiny vládnou magickou mocí a vykvetou jednou za rok zlatým květem, který umožní pohled do budoucnosti či najít zlatý poklad. List kapradiny symbolizuje také magický (Jákobův) žebřík do nebes.
Tmavé pozadí v oválu tvoří pradávné přesličky, jehličnaté stromy a traviny - symboly života a smrti.


*Mezzotinto je škrabací technika tisku z hloubky, při níž je měděná deska napřed ručně rovnoměrně zdrsněna v ploše a to vodorovně, svisle i příčně, kdy překrytím těchto zdrsnění vzniká typický křížový vryp. Pak je teprve prováděno pomocí rydla a hladítka vlastní kresba, která je pak v tisku bílá.

Srpnové poledne

1918, dřevoryt, vytištěno na japanu, rozměry listu 43,5x34 cm, s rámem 75x60 cm, vlevo dole číslováno 2/100, signováno rukou vpravo dole: M. Švabinský. Srpnové poledne se řadí mezi nejhodnotnější Švabinského díla. V roce 1973 Česká pošta vydala poštovní známku s tímto námětem.

Švabinský pracoval na tomto dřevorytu v Kozlově a pravděpodobně na něm zobrazil jeho novou múzu - švagrovou Annu, kvůli které v roce 1919 opouští Elu.

V žáru srpnového poledne se vznáší nad zralými, těžkými klasy obilného pole alegorická postava léta. Nevznesla se vlastně ještě, jen tančí jakoby na povrchu žitného pole, je mezi nebem a zemí, ale ne uprostřed, je šťastná, stále blíž k zemi než nebeské alegorii.
Polonahá napůl žena, napůl bohyně s obnaženými ňadry je „oděná“ v letním žáru pouze do větrem vzduté suknice, která však nic nezakrývá, ale naopak zcela nestoudně obnažuje dívčí klín, zahalený jen vrženým stínem. Ženská postava s věncem z obilných klasů ve vlasech odkazujícím na Bohyni žní má tvář zářící úsměvem obrácenou k divákovi.
V pravé ruce, vysoko ve víru tance zvednuté nad hlavou, drží další atribut žní – srp, a levou rukou si stíní obličej před poledním sluncem, které sálá skrz velké mraky umístěné na pozadí. Za pasem suknice má jako Bohyně úrody a hojnosti zastrčenou větvičku meruněk, symbolizující letní úrodu, ale také spásu a pravdivost. Z pod nohou alegorie Léta vylétla nad pole vyplašená křepelka, a jako emblém malíř připojil pod dívčiny nohy letní znamení raka.

Literatura:
Hana Frankensteinová, Max Švabinský, Praha 1949, str. 134.
A. Matějček: Max Švabinský, Popisný seznam grafického díla 1897-1923, Sdružení českých umělců grafiků Hollar, Praha 1923, str. 50-51.

Kamélie

litografie, 1912, rozměry 24 x18 cm, s rámem 64x57 cm, signováno v tisku

Max Švabinský použil vyobrazení Rajky velké jako symbolu nesmrtelnosti již v roce 1901 na pastelu Dáma s rajkou (VČG Pardubice). Zde se pravděpodobně inspiroval slavným obrazem Leonarda da Vinci Dáma s hranostajem, kde hranostaj symbolizuje cudnost a čistotu portrétované dámy, která byla identifikována jako Cecilia Gallerani.

Dominantou kresby je lůžko s červenými závěsy, na jehož okraji sedí nahá dívka k divákovi natočená levým bokem. Dívka působí zahanbeným dojmem, levou nohu má lehce pokrčenou v kolenou a stydlivě přitisknutou k druhé noze tak aby zcela zakryla svůj klín. Hlavu má lehce pootočenu k divákovi, tvář si ale opět zahanbeně zakrývá rukou.
Od lůžka vítězně odlétá velký načepýřený pták. Jedná se o samečka Paradisea Apoda (Rajky velké), který je obdobně jako bájný pták Fénix symbolem znovuzrození, nesmrtelnosti a v tomto případě rovněž sexuálním symbolem. K mystériu života - symbolu nesmrtelnosti, odkazuje také červená barva na závěsech lůžka a červený ubrus na stolku umístěném v pravém předním plánu kresby. Na stolku je růžový keř kamélie zasazený v květníku. Růže bývala od pradávna považována za květinu z Ráje a je zejména symbolem lásky. V křesťanské symbolice je červená růže poukazem na prolitou krev Kristovu a symbolem duchovního znovuzrození. Růže, Pivoňky a Kamélie (růže bez trní) jsou rovněž atributem Panny Marie symbolizující její panenskou čistotu.

Zuzana Nováková - vnučka Maxe Švabinského

Litografie, 1960, rozměry 29,8 x 21,3cm, žlutý podtisk 30,8 x 22 cm, signováno vlevo nahoře obráceně MŠ 60, signováno vlevo dole tužkou. Kromě několika obrácených litografií z kamene bylo vytvořených osm listů, číslovaných a podepsaných, na maršovském papíru.

Publikováno v knize: Soupis grafického díla, Ludvík Páleníček, Zuzana Švabinská, Národní Galerie Praha, 1976, str.121

Max Švabinský byl mistr portrétů, jako by byl schopen každému nahlédnout do Duše a zachytit nitro jako jemnou esenci, která dodává portrétu další rozměr. V hierarchii portrétních technik je litografie po tužce druhou intimní technikou.Ostře a přece jemně vystupuje postava dívky z prázdného pozadí. Zdobnost a prostota jsou uvedeny do vyvážené harmonie. Kresba je měkká, jemná, precizní. Dlouhé černé vlasy, jako havraní křídla,volně splývají na ramena, oči se dívají na pozorovatele a vpíjí se mu do duše,
Ušlechtilá tvář dívky, ladný pohyb ruky, květ svlačce, který působí, že vyrůstá z jejího něžného dekoltu, jemně ornamentální vzor šatů, to vše umocňuje krásu ženských atributů.

Miluna Dvořáková

Litografie, 1951, rozměry 36,9 x 27,8cm, nerámováno, signováno rukou, signováno v tisku M. Švabinský, červenec 1951, Chodov, vydáno 37 listů, tento list 33/37
Publikováno v knize Portrétní umění Maxe Švabinského, Josef Císařovský, Praha, 1954, kresba tužkou, číslo 161.

Max Švabinský dosáhl v portrétech opravdové virtuozity. Jeho znalost lidské duše byla fenomenální. V hierarchii portrétních technik je litografie po tužce druhou polointimní technikou. Dívka sedí v křesle, jemně vzorované šaty střihu ve tvaru motýlích křídel vnášejí do portrétu křehkost a lyričnost jemné krásy. Je uchvacující kolik zdobnosti je v kresbě vlasů, velké zářící oči, plné rty a vysoké čelo dodávají portrétu niterní hloubku. Útlé křehké ruce jsou ladně položeny přes sebe, v levé ruce drží dívka kytičku. Kresba je měkká a přesto precizní, zdobnost a jednoduchost jsou zde ve vyvážené harmonii.

Jaroslav Havlíček

Litografie na kameni, 1962, rozměry 24x19,8cm, narůžovělý podtisk 25,2x20,7cm,
signováno v pravém horním rohu ve dvou řádcích M Švabinský 12.9.1961 (září v Chodově, portrét en face)

Publikováno v knize: Soupis grafického díla, Ludvík Páleníček, Zuzana Švabinská, Národní Galerie Praha, 1976, str.124

Max Švabinský byl mistr portrétů, dokázal nahlížet do nitra portrétovaných osob, pomocí řeči těla a gest zachytit typické rysy a osobnost a tím udělat každý portrét výjimečným. Zkratkovitá kresba, bez propracování detailu oblečení, působí neoficiálně.
Muž se sněhobílými rozcuchanými vlasy a tmavým obočím hledí na pozorovatele, sako s naznačenými kostkami, bílá košile zapnutá u krku, bez kravaty, působí ležérním dojmem. Zamyšlený výraz ve tváři, vypovídá o hlubokém pohroužení do vnitřního světa.

Láska (Liebe)

secesní litografie, rozměry listu 35x44cm
 
Slavný rakouský rytec, fotograf a vydavatel Martin Gerlach vydal od roku 1896 do roku 1900 cyklus 120 barevných litografií  ve vynikající kvalitě pod názvem 'Allegorien Neue Folge'. Sám k tomu napsal: Zvolil jsem radostná a život inspirující témata jako: víno, láska, zpěv, hudba a tanec'.
Oslovil nejlepší rakousko-uherské umělce, mezi kterými nechyběl ani Max Švabinský. Tento grafický list má číslo 20. Nad ležící dívkou na kvetoucí louce se sklání letící anděl a pokouší se dívku políbit - láska nebeská. Pod tímto vyobrazením je dvojice milenců u řeky - láska pozemská.

Mikoláš Aleš

1908, suchá jehla, rozměry s rámem 35 x 30,5 cm, signováno rukou, vlevo připsáno „S úctou Mikoláši Alešovi M. Švabinský, březen 1908“, uprostřed dole nápis „Mánes“ svým členům na rok 1909. Grafika byla zhotovena v nákladu 47 kusů.

Publikováno v knize Max Švabinský I., Fr. Žákavec, Praha. str. 202, v knize Švabinského Český Slavín, Ludvík Páleníček, Praha 1973, str. 111, v knize Portrétní umění Maxe Švabinského, Josef Císařovský, Praha 1954, lavírovaná perokresba, číslo 93.

Max Švabinský byl mistrem portrétů, dokázal zachytit i osobnost portrétovaného. Mikoláše Aleše portrétoval v jeho 56 letech, docházel za ním do bytu.

Mikoláš Aleš (18. listopadu 1852, Mirotice – 10. července 1913, Vinohrady) byl jednou z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi. Přestože zvítězil s cyklem Vlast v konkursu na výzdobu foyer Národního divadla v Praze, jejich realizace mu nebyla svěřena. Komise dala před jeho temperament­ní a robustní malbou přednost uhlazenějšímu stylu Františka Ženíška, se kterým v roce 1884 vedl autorský spor o čtyři nástěnné obrazy ve foyeru (Mýtus, Zpěv bohatýrský, Historie, Život).

Mikoláš Aleš je zobrazen ve své přirozenosti, vypadá jako by se na chvíli zastavil a zamyslel, jeho čelo je hluboce klenuté, vlasy lehce rozcuchané, ležérně sedí v křesle s jemným úsměvem zasněně hledí před sebe.
Na stole je pero, lahvička s tuší, hadřík a rozpracovaný náčrt husitského hejtmana. Na stěně v pozadí je v rámečku vyobrazena jeho maminka, kterou nakreslil jeho bratr, kousek od ní je část skříňky s motýli.
Celý portrét působí uvolněně, nenuceně a vystihuje ušlechtilou uměleckou duši Mikoláše Alše.

Zjevení (První list rajské sonáty)

1917, originální dřevoryt, rozměry 83x57 cm
Signováno vpravo dole M. Švabinský, vlevo dole přípis: Milému příteli Jánu Rambouskovi M. Švabinský.

Pod velikými listy exotického banánovníku odpočívá nahý, mladý muž opřený o velkého spícího tygra, symbolizujícího úctu a vážnost, ale také ďábla. V oslnivém světle se mu zjevuje v oblacích nad palmou nahá postava ženy s vavřínovým věncem na rozpuštěných vlasech a s holubicí v náručí. Druhá holubice pak spočívá u jejích nohou. Holubice byla ve starém Řecku zasvěcena bohyni krásy a lásky Afrodité a symbolem boha lásky Eróta, který je považován za lásku samu. Erós je podle orfického mýtu o stvoření světa primárním božstvem, které nejen ztělesňuje sílu erotické lásky, ale také naléhavý přírodní pud, první záblesk světla zodpovědný za počátek a pořádek všech věcí v kosmu. V křesťanské symbolice je holubice spojována zejména s Duchem svatým. Pod palmou, symbolem vítězství a slávy, je vyobrazena velká konvalinka, symbol spásy, vyskytující se vždy na straně vyvolených, a panenské čistoty. Kapradí odkazuje ke Svatojánské legendě a zajíc v pravém rohu dole je symbolem, chtíče, smyslného potěšení a plodnosti. Pelikán v levém rohu nahoře je symbolem obětavé mateřské či otcovské lásky, společně s tygrem a zajícem představují exotickou faunu Ráje. Je známo, že Švabinský primárně ve své grafice znázorňoval bájeslovné, biblické a antické náměty. Nejinak je to i v případě Rajské sonáty kde do listu Zjevení zakomponoval biblický námět stvoření Adama a Evy, antickou báji o stvoření světa a pověst o zázračné Svatojánské noci. Nahá dívka se zjevuje mladému muži v exotickém Ráji, stejně tak, jak se náhle před Adamem zjevila Eva po svém stvoření Bohem. Zároveň je však zahalena zlatým světlem z květu kapradí, které vzkvétá právě o Svatojánské noci a umožňuje pohled do budoucnosti, či „nález“ zlatého pokladu, kterým je v tomto případě milovaná dívka.

Dryáda se Satyrem

1956, originální litografie, rozměry s rámem 53 x 43 cm, signováno v tisku vpravo nahoře obráceně ŠM 56.
Vlevo dole číslováno 21/XL, signováno vpravo dole rukou autora M. Švabinský. Vytištěno z kamene 40 listů na žlutém ručním velínu, číslovaných 1–40/XL.

Vlevo u dutiny stromu sedí poloobnažená dryáda s odvrácenou tváří a naslouchá satyrovi, otočenému k divákovi zády a hrajícímu na flétnu. Dryáda je oděna pouze do suknice, ale i ta je vykasaná a odkrývá její nohy. Dryády jsou v řecké mytologii lesní nymfy, bohyně či polobohyně. Jsou to bytosti podobné vílám nebo rusalkám. Žijí v jeskyních, lesích nebo i v jednotlivých stromech, kde se na ně váže i jejich osud a dokonce život. Když strom zahynul stářím, bleskem nebo zásahem člověka, zahynula i jeho dryáda. Kdo takový strom pokácel, toho zpravidla stihl nějaký strašlivý trest. Pod nohami dryády je vyobrazené kapradí, které bývá v legendách spojováno se svátkem letního slunovratu a svatojánskou nocí, kdy kapradiny vládnou magickou mocí a vykvetou jednou za rok zlatým květem, který umožní pohled do budoucnosti či najít zlatý poklad. List kapradiny symbolizuje také magický (Jákobův) žebřík do nebes.
Satyr je v mytologii nazýván polobohem či lesním démonem a ztotožňován s mužskou sexuální silou. V umění bývá zobrazován jako napůl člověk a napůl kozel s kučeravými vlasy, špičatýma ušima, tupým nosem, s růžky, oháňkou a kozlíma nohama. Satyrové se oddávali nezávaznému a prostopášnému životu, rádi tančili a provozovali hudbu, proto jsou často zobrazováni s hudebními nástroji, nejčastěji s flétnou či harfou.
V pozadí jsou vyobrazeny vlevo listnaté a vpravo jehličnaté lesy, oddělené pěšinou, na kterou z nebes dopadá duha.
Duha je mytologickým symbolem spojení nebe se zemí, nadzemského a pozemského světa. V křesťanství je symbolem Boží milosti.

Literatura: Ludvík Páleníček/Zuzana Švabinská: Max Švabinský, Grafické dílo/Soupis, Národní Galerie Praha 1976, str. 105

Ženské Torso

barevná litografie na papíře, 1931, rozměry 30 cm x 23 cm, s rámem 51 x 42 cm, signováno v tisku, rámováno v nekyselé archivní paspartě pod antireflexním muzeálním UV sklem.

Max Švabinský (1873–1962) byl významný český malíř a grafik, jehož dílo zanechalo hluboký vliv na českou výtvarnou scénu. Jeho práce je známá svou technickou dokonalostí a emocionální hloubkou. Jeho techniky zahrnují lept, litografii a dřevořezbu, přičemž každá z těchto technik mu umožnila vyjádřit se jiným způsobem a obohatit jeho umělecký repertoár.

Tato litografie představuje torso nahé dívky s rukama vzadu založenýma, zabírající celou výšku listu. Z dívčiny  hlavy je vidět pouze dolní část obličeje: brada s malým ďolíčkem a velké smyslné rty. Za dívkou je naznačena květovaná lenoška, přes jejíž levé opěradlo je přehozena látka. Na pozadí interiéru je vymalována tapeta s naznačenými obrysy květů.

Literatura:
A. Matějček: Max Švabinský, Popisný seznam grafického díla 1923-1933, Sdružení českých umělců grafiků Hollar, Praha 1933, str. 29-30.

Labe

litografie, 1948, rozměry 18,2x12,2cm, s rámem 33,8x25,8 cm, signováno 'M Švabinský' v pravém dolním rohu.
Publikováno v Max Švabinský Grafické dílo/soupis, Ludvík Páleníček, Zuzana Švabinská, Národní galerie Praha, Praha, 1976, str.88, č. 553.

V kresbě Alegorie Labe přebírá Max Švabinský do svého díla, podobně jako klasicistní sochař Václav Prachner na své Alegorii Vltavy (kašna Terezka na Mariánském náměstí), antické motivy a symboly.
V oblacích, vznášejícími se nad vodní hladinou, je vyobrazena na levém boku ležící nahá ženská postava s džbánem v ruce. Jedná se o alegorii (personifikaci) řeky Labe, jak nám potvrzuje i nápis pod obrazem. Dlouhé vlasy, splývající mladé ženě volně po zádech, jsou na hlavě zakryté čepcem zdobeném dvěma hrozny vinné révy. Vinná réva je považována za atribut bohů orby, zemědělství a plodnosti – proto někdy zakrývá klín Evy. Na Švabinského kresbě je symbolem Bohyně vod a plodnosti. Dívka vylévá ze džbánu společně se symbolickým proudem vody na vodní hladinu tři ryby: sumce, štiku a kapra. Ryba je rovněž prastarým symbolem vody, která je jejím domovem a zároveň znakem života a plodnosti. Tři různé druhy ryb tak symbolizují počátek života vodních živočichů v Labi. Protipólem vody je vzduch, který na kresbě symbolizuje pták letící v levém horním plánu kresby.
Zajímavostí je, že Labe je jednou z mála českých řek, jejíž český název není ženského rodu. Ženské jméno má ale řeka v německém jazyce - Elbe. Řeka je symbolem plynulé přeměny forem univerzální možnosti plodnosti, smrti a obnovení. Podle židovské tradice představuje proudění seshora tok nebeského výlevu milosti.

V roce 2023 se obraz Maxa Švabinského Splynutí duší z roku 1901, jeho větší verze, opět objevuje na trhu a to v aukci, kterou pořádá společnost European Arts Investments. Vyvolávací cena je 10 milionů korun. Vydraží se za 15,872 milionu korun včetně dražební přirážky. Je to nový autorův rekord za obraz v tuzemských aukcích.

Od roku 1916 byl několikrát zvolen rektorem Akademie výtvarných umění.

Byl jmenován profesorem na pražské Akademii výtvarných umění, kde vedl řadu let grafickou školu a také speciální školu pro figurální malbu, kterou převzal po Vojtěchu Hynaisovi, roku 1927 po jeho odchodu.

Max Švabinský věnoval 'obraz prvního prezidenta T.G.Masaryka', dřevoryt, Národnímu shromáždění Republiky Československé, v jehož sídle, v dnešní budově Rudolfina, byl umístěn. Po nacistické okupaci Prahy v roce 1939 odvezl obraz taxikář Josef Krbec tajně do Boskovic a ukrýval jej ve svém bytě až do své smrti v roce 1978. Jeho přáním bylo vrátit obraz ve vhodnou dobu na jeho původní místo. Synovec Josefa Krbce Lubomír Hlubinka předal obraz 2. března 1990 tehdejšímu předsedovi FS A. Dubčekovi. Po rozdělení Československa zůstal obraz v budově bývalého federálního parlamentu.

Švabinského nově objevená varianta jednoho z nejslavnějších malířových obrazů Splynutí duší z let 1895–96, která byla dosud známa pouze z jedné historické fotografie z autorova ateliéru, se v aukci Galerie Kodl z vyvolávací ceny 3,6 milion vyšplhala až na 9,48 milionu korun, což je aukční rekord za Švabinského olej.

Opustil Elu kvůli své nové lásce Anně. Problémem bylo, že Anna byla jeho švagrová Anna Procházková, manželka bratra Ely, Rudolfa Vejrycha. Manželství s Elou však bylo rozvedeno až v roce 1930.

Max adoptoval dceru Anny Procházkové a Rudolfa Vejrycha Zuzanu Švabinskou. Ta po smrti Maxe Švabinského pečovala o jeho dílo a napsala knihu vzpomínek Světla paměti (Academia, 2012).

Srdeční choroba milované ženy Anny se začala přes veškerou péči rodiny i předních odborníků zhoršovat. K jejímu vzniku jistě přispěl stres prvního i druhého milostného vztahu a nemocné srdce nedokázala uklidnit ani šťastně prožívaná společná léta s Maxem. V roce 1942 Anna umírá v 57 letech. Její manžel ji přežil o dlouhých 20 let.

Ačkoliv Švabinský patří mezi nejznámější autory, jeho tvorbu česká společnost v druhé půli dvacátého století přijímala buď s nekritickým obdivem, nebo se zbytečnými předsudky - především pro jeho portrét Julia Fučíka, za který dostal v roce 1951 Československou cenu míru.

Cyklus dřevorytů Rajská sonáta z let 1917-1920 zobrazuje umělce a jeho lásku Annu Procházkovou v idylické krajině milostných vášní.

Poslední velká expozice díla Maxmiliána (Theodora Jana) Švabinského se konala v Jízdárně Pražského hradu.

Bere si Elu za manželku a vzniká obraz U stavu, který však na výstavě v San Francisku byl zničen při zemětřesení. Z rozměrného plátna se dochovalo pouze několik skic a litografie.
Vytvořil obraz Chudý kraj, který patří k nejznámějším obrazům, kdy mu modelem stála jeho první manželka Ela a je považovaný za nejzdařilejší dílo české symbolické malby z přelomu století.

Max Švabinský připravil v letech 1933-1935 návrhy pro dvě okna dostavované katedrály sv. Víta. Jedno zdobí kapli sv. Ludmily, první to české svaté, motivem je Seslání sv. Ducha, kde najdeme v rohu obrazu postavu donátora pražského rodáka „dvorního pekaře a cukráře“ Antonína Seidla-Natali -- figura s preclíkem. Druhé korunovační okno nad jižním, původně hlavním vchodem do chrámu, s motivem Posledního soudu. Mezi vyvolenými je i milovaný J. Mánes na jehož dílo vědomě navazoval. Dílo je pozoruhodné nejenom umělecky, ale svými rozměry 160 m2 patří k největším chrámovým oknům ve střední Evropě.

V Kroměříži odhalili jeho ' pamětní desku'. Slavnostního odhalení se u příležitosti svých šedesátých narozenin zúčastnil i sám Švabinský. To byl v Kroměříži naposledy.

Po smrti druhé manželky žil Max Švabinský až do konce svého života v pražské Bubenči a v letních měsících na pražském Chodově. Umřel 10. února 1962 a je pochován na pražském vyšehradském hřbitově.

Max Švabinský byl jmenován národním umělcem.

V roce 1905 shromáždil celou rodinu Vejrychovu, kterou spolu s Elou hodně navštěvovali, v tanečním sále kozlovské hospody ( Kozlov u České Třebové) a namaloval 'Velký rodinný portrét'. Tato obrovská kresba, malovaná perem, štětcem a tuší na akvarelem podmalovaném kartonu, získala ihned mezinárodní ocenění.
V průběhu malování Velké rodinné podobizny zemřela paní Josefa, matka Rudolfa Vejrycha a rok poté v reakci na smutnou rodinnou událost maluje Max Pietu a Snímání z kříže.

Co portrét, to názor, program, myšlenka: Smetana (1904), Dvořák (1901), Neruda (1901), Mánes (1901), M. Aleš (1908) a další. K malbě portrétů používal pero nebo techniku litografie a uhlu.

V posledních letech před odchodem na Akademii 1890-91 se projevuje jako sebevědomý umělec, nepochybuje, že bude přijat na Akademii, že bude úspěšným umělcem a jeho vzorem v těchto letech je Ženíšek a Mařák.
V roce 1891 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze a stal se žákem Maximiliána Pirnera. Na Akademii studoval do roku 1896.

Svatba s Annou Procházkovou, která mu také stála modelem a je na řadě grafik, např. Rajská sonáta.

Potkává svou osudovou lásku, tehdy 17-letou, Elu Vejrychovou, která kromě matky bude mít v budoucnu na něho veliký citový a duchovní vliv. Švabinskému Ela často stála modelem např. pro olejomalby Kulatý portrét a Chudý kraj.
V prvních měsících roku 1897 dokončil obraz Splynutí duší. Obraz dělal v několika variacích, a to olejem a dvakrát perem.
V roku 1897 namaloval i slavný Kulatý portrét. Modelem mu byla jeho první manželka Ela.
V roku 1898 kreslí portréty vůdčích osobností českého národního obrození F. Palackého, B. Němcové, J.E. Purkyně, V. Náprstka a mnohých dalších.

Narodil se v Kroměříži 17. září šestnáctileté svobodné matce. Jeho otcem byl student bydlící u rodiny Švabinských v podnájmu. Nadaného Maxe ale i přes nemanželský původ s láskou vychovala celá rodina.